Momentálně jsem na 3 měsíce v Poitiers. Poitiers má proti Nancy výhodu v tom, že tu ještě nezavedli tramvaj. Městská doprava je řešená autobusy na zemní plyn (chválím). Přesto mě dopravní podnik Vitalis už 4x dostal.
1:0
Autobusy jezdí celkem často ve všední dny a v sobotu, ale v neděli jezdí na Univerzitu, která je 10 km za městem, jen dva. Jedna ze specialit místní dopravy je v tom, že všechny zastávky jsou na znamení. Tak teda čekám jednu neděli na autobus, že si zajedu do práce na internet a trochu popracuju. Mávám společně s jednou slečnou na autobus, ale řidič naše chabé mávání neuznal hodno toho, aby brzdil a profrčel kolem nás pod plynem. Šel jsem pěšky podél 4proudové výpadovky a ušel jsem těch 10 km za 1:40 hodiny. Když je člověk naštvanej, je jaksi silnější a rychlejší. Od té doby na autobusy mávám až nadskakuju 5 cm nad chodník.
2:0
Jednu sobotu jsem si chtěl zajet na místní Stránskou skálu a trošku si zalízt. Jezdí tam jakýsi autobus, taky asi 2x denně. Přišel jsem vzorně 10 minut před odjezdem, ale bylo mi to houby platné, protože některé autobusy nejezdí pravidelně, ale jen, když dopředu zavoláte na Vitalis a sdělíte jim, že tehdy a tehdy byste rádi tím autobusem jeli (a musí vás být aspoň 5). To jsem nevěděl a tak jsem šlapal dalších 10 km pěšky.
3:0
V neděli už teda radši buď zůstávám doma anebo jezdím jen na vypůjčeném kole. Na kole si ovšem nezajedu nakoupit. Celkem nedaleko od Univerzity je supermarket, kolem kterého jezdí můj autobus. Jenže pozor, autobus číslo 9 nejezdí vždy stejnou trasou. Existuje totiž varianta jízdní trasy základní (9), pak varianta trochu jiná (9a), pak další (9b) – no celkem jich je devět. Však se podívejte na jízdní řád, jestli mi nevěříte. Několik písmenek jezdí kolem supermarketu, ale základní linka tam nevede. Nejlepší je proto jet autobusem 9b v 18:26, nakoupit a stihnout autobus 9c v 18:55 (než dojede k obchodu, trvá mu to 5 minut). Tolik teorie. Praxe: vycházím kolem 18:20. V 18:26 jede autobus, přesně na čas. To nebývá zvykem, no tím lépe. Na autobusu je číslo 9, písmenka se neuvádí. S vírou, že jde o autobus 9b nastupuju a autobus odjíždí normální trasou daleko od steaků haché. Byl to ten předchozí, co měl správně jet 18:21. Ještě jsem v zadu zahlédl můj autobus mířící ke steakům.
4:0
Příští den si nedůvěřivě prohlížím autobus, který přijíždí 18:25. Ptám se řidiče, jestli jede k obchodu. Nejede. Ha, tentokrát mě nedostanou! 18:26 přijíždí další autobus a já spokojeně nastupuju s vírou, že tentokrát budu mít večeři a s pocitem, že se neztratím. Autobus zatáčí normální trasou a mě stoupá krev do hlavy. Vystupuju na další zastávce jen proto, abych při běhu zpět mohl prohlédnout autobus odjíždějící za mými steaky. Ti 3 řidiči asi hráli na konečné marriage a pak vyjeli současně. Anebo spíš měli réunion stávkového výboru. Kulometnou palbou 3 autobusů se Vitalis tak vyčerpal, že musím čekat na zastávce půl hodiny, abych pak nastoupil do autobusu, který … jede kolem obchodu. Jenže vystoupit už nechci, to bych tam ztvrdnul další hodinu a kdoví jak by to dopadlo. S igelitkama plnýma steaků se mi nechce šlapat tmou 10 km.
A nemusíte mít strach, že bych byl úplně hlady. Vedle mého lepkavého bytu je malý krámek, kde mají bagetu a minimum dalších věcí. Akorát tam prodává takový jednoduchý prodavač, téměř Otík, pro kterého je akce podej bagetu – vyber 80 cenťáků maximum jeho možností. Z nějakého důvodu ze mě má hrůzu, zejména ho děsí mé hrrrčivé rrr a la Edith Piaf (pamatujete, ne? No … rrrrrien de rrrrrien, je ne rrrrrrregrrrrrrete rrrrien). Takže po té, co jsem dostal banán na 4:0, jdu zase za ním. Chci mu říct jen: Já …. chtít ….. jeden ….. baget ! a hlavně se vyhnout r. Všiml si mě už skrze výlohu, a když jsem vešel s cinknutím dovnitř, má už zas ten svůj výraz králíčka, co právě uviděl kobru. Uvědomuji si najednou, že je to taky Francouz a že už Švejk říkal: “Každý Francouz může za to, že je Francouz!”. Usměju se na něj, a povídám mu česky: “Jak se na tebe tak koukám, ty asi taky neumíš jezdit autobusem, že, brrrrrrrrrrrácho?”
