Dostat se do kantýny ovšem není tak jednoduché, byl to boj na několika frontách, který trval měsíc. První den jdu hrdě do kantýny a jsem obratem vyhozen na chodník. Musíte mít speciální kantýnskou kartu. Dají mi ji prý na škole. Jdu za sekretářkou, jestli nemá kartu navíc. Kdepak, karty jsou na jméno a je třeba o ni kdesi požádat. Udělá to pro mě, pas de soucis (to jako že všechno zařídí). Chodím tedy jíst do baru Modrá Sůl, kde mají jenom salát, ale zato 5 druhů. Po týdnu jdu za sekretářkou s otázkou, je-li ve věci nějaký vývoj. Píše kamsi druhý mejl, pas de soucis. Po 14 dnech už nemůžu salát ani vidět. Sekretářka krčí rameny. Za další týden (to už se v noci budím zpocený, protože se mi  zdá o tom, že jsem králík) mi vítězoslavně přináší mejl. Kdosi kdesi mi schválil, že mám právo na kartu. Kartu mi prý vydá pan Dupont přímo v kantýně. Super!

Jdu do kantýny. Důstojným a sebevědomým způsobem  žádám pana Duponta a kartu. Baba u kasy mi s ještě větším sebevědomím sdělí, že mi žádnou kartu nedá a že o žádném panu Dupontovi nikdy neslyšela a už jsem zas venku. Abych se uklidnil, dávám si dvojitý salát. Sekretářka tvrdí, že jsem v právu. Další den jsem si mejl o panu Dupontovi vytiskl; baba mě vyhodila i s mejlem. Nicméně mi tentokrát řekla 3 důležité informace.  Zaprvé, ona žádné karty nikdy neměla, nemá a ani mít nebude, doufat, že bych od ní dostal kartu, je zcela zbytečné. Karty rozděluje Univerzita. Zadruhé, na Univerzitě je přes karty paní Sauvage, to je osoba, na kterou mám zaútočit. Zatřetí, v kantýně můžu jíst i bez karty jen za peníze – málem jsem omdlel a před očima se mi promít všechen ten salát. Hned jsem si dal vepřovou a zákusek a sýreček a zaplatil jsem 11 E, protože bez karty nemám nárok na slevu a navíc musím platit vstupné do kantýny za 3.54 E.

Jdu za sekretářkou. Ukazuje se, že žádná paní Sauvage na Univerzitě není a nikdy nebyla. Zas mě dostali. Nicméně sekretářka zjistí, kdo jiný by mi  sehnal kartu, pas de soucis. Vzdávám to. Budu prostě jíst 3 měsíce salát a utěšuju se tím, že Somálci by za něj byli vděční. Za nějakou dobu si říkám, že se zas jednou plácnu přes kapsu a zajdu do kantýny na normální jídlo. Baba u kasy mě vítá a ptá se, kde jsem tak dlouho, že už tejden pro mě má kartu …. Ani mě nenapadlo se zeptat, jestli ji má od pana Duponta, a pozdravovat ji od paní Sauvage.

http://irishsoccerinsider.wordpress.com/2009/11/11/french-and-irish-fall-out-over-box-incident/

Francouzské velvyslanectví píše Ministerstvu zahraničí Irska
Vážení,

Píši vám v zastoupení Prezidenta Francie, pana N. Sarkozyho. V souvislosti s oznámením kvalifikačního zápasu pro postup na MS mezi našimi dvěma zeměmi, Prezident požádal, abyste mu poskytli VIP box na tento zápas, který by velmi rád shlédl.

S pozdravem, Jacques du Maurier

Ministerstvu zahraničí Irska píše Francouzskému velvyslanectví
Vážený pane du Maurier,

Děkujeme Vám za Váš dopis týkající se zařízení boxu na Croke Parku. Jsme potěšení, že Prezident Sarkozy chce přijet a těšíme se, že ho budeme moci přivítat. Rádi bychom pouze upřesnili otázku VIP boxu, protože existuje množství různých možností. Dáváte přednost určité velikosti?

S pozdravem, Bill O´Leary

Francouzské velvyslanectví píše Ministerstvu zahraničí Irska
Vážený pane O´Leary,

Děkujeme Vám za rychlou odpověď. Nebyli jsme si vědomi toho, že boxy na stadionu mají různou velikost. Může velikost nějakým způsobem ovlivnit potěšení ze hry?

S pozdravem, Jacques du Maurier

Ministerstvu zahraničí Irska píše Francouzskému velvyslanectví
Vážený pane du Maurier,

Celkový zážitek ze zápasu bude zajisté ovlivněn Prezidentovou volbou boxu. Nejmenší box o výšce 30 cm umožní Prezidentovi sledovat většinu plochy Croke Parku, i když možná nebude dobře vidět hru v severozápadním kvadrantu. Další box má výšku 60 cm avšak zatímco umožní Prezidentovi panoramatický výhled po celém hřišti, zviditelní jej také novinářským fotografům, což může narušit jeho soukromí.

Buďte ujištěni, že celá záležitost bude vyřizována s nejvyšším utajením.

S pozdravem, Bill O´Leary

Francouzské velvyslanectví píše Ministerstvu zahraničí Irska
Vážený pane O´Leary,

Zdá se, že došlo k nedorozumění. Když jsme požadovali “VIP box”, nechtěli jsme stoličku, na které by stál. Ačkoli zahraniční média dělají humorné poznámky o Prezidentově nevzrostlé postavě, neočekáváme takové chování od oficiální reprezentace Irské vlády.

S pozdravem, Jacques du Maurier

Ministerstvu zahraničí Irska píše Francouzskému velvyslanectví
Vážený pane du Maurier,

Prosím, přijměte omluvy od nás i od Návštěvní Komise Croke Parku. Nepokoušeli jsme se ani v nejmenším o humor a doufáme, že budete záležitost považovat za nešťastné nedorozumění. Samozřejmě uvolníme Prezidentovi VIP box s ochrankou a vybavením. Stoličky budou diskrétně umístěny uvnitř.

S pozdravem, Bill O´Leary

Francouzské velvyslanectví píše Ministerstvu zahraničí Irska
Pane,

Z důvodu nedostatku vážnosti, kterou Váš úřad ukázal v odpovědi na oficiální žádost Hlavy Státu, se Prezident rozhodl sledovat zápas v Paříži. Buďte ujištěn, že podáme stížnost na Vaše chování na nejvyšší místa.

Jacques du Maurier

Ministerstvu zahraničí Irska píše Francouzskému velvyslanectví
Poslužte si. Těšíme se, jak naši chlapci v zeleném vám nakopou prdel.

Bill

PS. Celá tahle série dopisů je pochopitelně vymyšlená někým zlomyslným. Skoro je člověku Sarka až líto, že jo?

Sympatické na domorodém obyvatelstvu je to, že mají smysl pro humor a nemají respekt k autoritám. Takže politici nemají na růžích ustláno. Nejoblíbenějším terčem je nyní Sarkozy, který svou ješitností a neomylností velmi připomíná našeho VK. Při oslavách 20 let pádu Berlínské zdi prohlásil, že tam osobně 9.11. večer dorazil společně a Alainem Juppém, protože věděl o rozhodnutí uvolnit hranice. Jenže zaprvé toto rozhodnutí bylo oznámeno 9. až k večeru, takže se to z Paříže nedalo stihnout a za druhé ten večer byl Juppé prokazatelně na nějakém banketu. Sám Juppé říkal, že u zdi byl 10. nebo 11. Jenže Sarko už jednou řekl, že tam byl 9. a tím se to stalo pravdou a on neřekne: Jo, asi jsem se o den spletl. Trvá si na svém 9. listopadu.

Frantíci mu tohle jen tak nedarují. Internet zaplavily obrázky na téma, kde všude Sarko byl, pár jich přikládám:

- byl na Měsíci

- dobýval Bastilu:

- spokojeně se rozvaluje s Churchilem, Roosveltem a Stalinem na Jaltě

Tenhle je obzvlášť zlomyslný: sleduje vraždu Kennedyho, a má svou opravdovou výšku. To, že moc nevyrostl, je vůbec oblíbené téma, např. : Z návštěvy Číny se prezident vrátil velmi spokojený. Proč? Všichni tam mají správnou velikost. atd. atd.

- Michelangelo ho vymaloval i s jeho oblíbenými brýlemiPrý chroustal i jabko s Evou, ale to už jsem nenašel. A tak vám teda jako prémii přidám vysvětlení, jaký je rozdíl mezi Nicolasem a Barackem.

Nicolas:

Barack:

1. Jak se jmenuje první kolej, tedy kolej hned u nádražní budovy?

Hned na začátku jsem vám dal obtížný chyták. Jestli jste tipovali, že se jmenuje, tak jako na 99% nádražích na celém světě, prostě “1. kolej”, spletli jste se. U poitierských ajznboňáků z nějakého důvodu upadla v nemilost, žádný vlak na ní nezastavuje a nemá ani žádné označení. Je to prostě úplně ladem ležící kolej. Takže všichni cestující musejí vláčet své kufry nahoru po schodišti dolů (na můstek a pak dolů na perón), anebo si můžou vybrat variantu dolů po schodišti nahoru (podchodem), aby dorazili ke svému vlaku. Z nádražní haly rovnou na nástupiště a do vlaku, to bychom vás móóóc hýčkali, říkají si asi místní železničáři.

2. Jak se jmenuje druhá kolej?

Hehehe, zase jste neuhodli. Má jméno, ale nejmenuje se “2. kolej”, jmenuje se “1. kolej”.

3. Jak se jmenuje kolej v pořadí třetí?

Kdo tipoval 2 kolej, nezná bezbřehost fantazie místních obyvatel. Tohle bylo hodně těžké. Nevěšte hlavu, že ještě nemáte ani bod. Jmenuje se “kolej Z”. Neptejte se mě, jak na to přišli.

4. Jak se jmenuje čtvrtá kolej?

Teď se už asi neodvažujete hádat, ale mohli jste to zkusit. Čtvrtá kolej se jmenuje “2. kolej”. Pořád ani bod, co?

5. Jak se jmenuje pátá kolej?

Větříte šanci na první bodík? Tipujete 3 kolej? Ne ne, holoubkové, pátá kolej se jmenuje čtvrtá kolej. Třetí kolej neexistuje.

6. Jak se jmenuje šestá kolej?

Tohle bylo obzvlášť těžké. Přímo záludné. Šestá kolej se totiž jmenuje skutečně šestá kolej, a to fakt uhádnout nejde.

7. Jak se jmenuje sedmá kolej? A pozor, teď mají logici šanci na první bodík!

Jmenuje se osmá kolej. Trefili jste se? Jestli ne, je to špatný, dál už je to zase těžké.

8. Jak se jmenuje osmá, devátá a desátá kolej?

Jsou to opět koleje v nemilosti a žádné označení nemají. Tak co, máte aspoň bod? Já bych neměl. Ale pozor, mám ještě dvě prémiové otázky.

Prémie 1. Před nádražní budovou jsou ještě dvě slepé koleje, myslím, že u nás tomu říkají “kolej kusá”. Jak se jmenuje první z nich?

Jmenuje se 43. Fakt nekecám.

Prémie 2 A jak se tedy logicky jmenuje ta druhá slepá, hned vedle?

Jmenuje se 41. Těsně vedle, že?

Takže si to zopakujme, od středu města směrem ven: 43, 41, nic, 1, Z, 2, 4, 6, 8, nic

Není úplně maniakální, že někdo tohle vymyslí a ještě navíc skutečně uvede v život?

1:0

Autobusy jezdí celkem často ve všední dny a v sobotu, ale v neděli jezdí na Univerzitu, která je 10 km za městem, jen dva. Jedna ze specialit místní dopravy je v tom, že všechny zastávky jsou na znamení. Tak teda čekám jednu neděli na autobus, že si zajedu do práce na internet a trochu popracuju. Mávám společně s jednou slečnou na autobus, ale řidič naše chabé mávání neuznal hodno toho, aby brzdil a profrčel kolem nás pod plynem. Šel jsem pěšky podél 4proudové výpadovky a ušel jsem těch 10 km za 1:40 hodiny. Když je člověk naštvanej, je jaksi silnější a rychlejší. Od té doby na autobusy mávám až nadskakuju 5 cm nad chodník.

2:0

Jednu sobotu jsem si chtěl zajet na místní Stránskou skálu a trošku si zalízt. Jezdí tam jakýsi autobus, taky asi 2x denně. Přišel jsem vzorně 10 minut před odjezdem, ale bylo mi to houby platné, protože některé autobusy nejezdí pravidelně, ale jen, když dopředu zavoláte na Vitalis a sdělíte jim, že tehdy a tehdy byste rádi tím autobusem jeli (a musí vás být aspoň 5). To jsem nevěděl a tak jsem šlapal dalších 10 km pěšky.

3:0

V neděli už teda radši buď zůstávám doma anebo jezdím jen na vypůjčeném kole. Na kole si ovšem nezajedu nakoupit. Celkem nedaleko od Univerzity je supermarket, kolem kterého jezdí můj autobus. Jenže pozor, autobus číslo 9 nejezdí vždy stejnou trasou. Existuje totiž varianta jízdní trasy základní (9), pak varianta trochu jiná (9a), pak další (9b) – no celkem jich je devět. Však se podívejte na jízdní řád, jestli mi nevěříte. Několik písmenek jezdí kolem supermarketu, ale základní linka tam nevede. Nejlepší je proto jet autobusem 9b v 18:26, nakoupit a stihnout autobus 9c v 18:55 (než dojede k obchodu, trvá mu to 5 minut). Tolik teorie. Praxe: vycházím kolem 18:20. V 18:26 jede autobus, přesně na čas. To nebývá zvykem, no tím lépe. Na autobusu je číslo 9, písmenka se neuvádí. S vírou, že jde o autobus 9b nastupuju a autobus odjíždí normální trasou daleko od steaků haché. Byl to ten předchozí, co měl správně jet 18:21. Ještě jsem v zadu zahlédl můj autobus mířící ke steakům.

4:0

Příští den si nedůvěřivě prohlížím autobus, který přijíždí 18:25. Ptám se řidiče, jestli jede k obchodu. Nejede. Ha, tentokrát mě nedostanou! 18:26 přijíždí další autobus a já spokojeně nastupuju s vírou, že tentokrát budu mít večeři a s pocitem, že se neztratím. Autobus zatáčí normální trasou a mě stoupá krev do hlavy. Vystupuju na další zastávce jen proto, abych při běhu zpět mohl prohlédnout autobus odjíždějící za mými steaky. Ti 3 řidiči asi hráli na konečné marriage a pak vyjeli současně. Anebo spíš měli réunion stávkového výboru. Kulometnou palbou 3 autobusů se Vitalis tak vyčerpal, že musím čekat na zastávce půl hodiny, abych pak nastoupil do autobusu, který … jede kolem obchodu. Jenže vystoupit už nechci, to bych tam ztvrdnul další hodinu a kdoví jak by to dopadlo. S igelitkama plnýma steaků se mi nechce šlapat tmou 10 km.

A nemusíte mít strach, že bych byl úplně hlady. Vedle mého lepkavého bytu je malý krámek, kde mají bagetu a minimum dalších věcí. Akorát tam prodává takový jednoduchý prodavač, téměř Otík, pro kterého je akce podej bagetu – vyber 80 cenťáků maximum jeho možností. Z nějakého důvodu ze mě má hrůzu, zejména ho děsí mé hrrrčivé rrr a la Edith Piaf (pamatujete, ne? No … rrrrrien de rrrrrien, je ne rrrrrrregrrrrrrete rrrrien). Takže po té, co jsem dostal banán na 4:0, jdu zase za ním. Chci mu říct jen: Já ….  chtít ….. jeden ….. baget ! a hlavně se vyhnout r. Všiml si mě už skrze výlohu, a když jsem vešel s cinknutím dovnitř, má už zas ten svůj výraz králíčka, co právě uviděl kobru. Uvědomuji si najednou, že je to taky Francouz a že už Švejk říkal: “Každý Francouz může za to, že je Francouz!”. Usměju se na něj, a povídám mu česky: “Jak se na tebe tak koukám, ty asi taky neumíš jezdit autobusem, že, brrrrrrrrrrrácho?”

Švýcaři mají rádi, když věci fungují. Věci nejlépe fungují tehdy, když jsou jednoduché. Metro (spíš vláček)  v Lausanne jezdí už od roku 1872 a postupně se rozrůstá. Sice jezdí většinou po povrchu, ale má svoji trať a frčí si podle jízdního řádu. Na většině trasy je postavená jen jedna kolej a vláčky se vyhýbají vždy jednou za 2-3 stanice. Jezdí na vteřinu přesně. Nikdy jsem neslyšel, že by metro nejezdilo. Prostě švýcarská nuda.

Francouzi mají rádi réuniony a dossiery. Kdyby naplánovali něco jednoduchého, necítili by se dobře a bylo by málo schůzí. Také je tam zvykem, že všichni do všeho kecaj a čím míň tomu rozumí, tím principiálněji trvají na té své hovadině. Takže v Nancy se rozhodli postavit tramvaj. Tramvaj měla jezdit přes celé město. Na rozhodování se tedy podílela městská radnice a starostové několika čtvrtí. V některých čtvrtích chtěli normální tramvaj, ale v jiných nechtěli koleje a chtěli trolejbus, zatímco v další měli jasno v tom, že principiálně nepřipustí žádné troleje. Po mnoha jednáních se nakonec ukázalo, že na zeměkouli nejezdí žádný dopravní prostředek, který by byl hoden privilegia jezdit v Nancy a který by vyhovoval všem těmto důležitým lidem. Bylo nutno vyvinout stroj, který se v jedné čtvrti choval jako tramvaj, v jiné jako trolejbus a v další jako autobus. Náročnost vývoje tohoto stroje i finanční náklady si nezadaly s programem Apollo. Bylo nutné, aby stroj – říkejme mu tramvaj – jezdil na pneumatikách a silnice, kudy měl jezdit, se musely překopat a zesílit betonovým podkladem. Nakonec vznikl hybrid speciálně vyrobený pro Nancy, který občas najede na vodící kolej a jede trochu jako tramvaj, pak kolej zmizí a řidič musí uchopit volant do teplejch, aby na konečné spustil fajfky, nahodil diesla a odjel do depa.  Tramvaj začala jezdit v roce 2000 těsně před komunálními volbami, aby okamžitě po nich jezdit zase přestala. Tato krátká perioda byla poznamenána několika poruchami, haváriemi a lehkými zraněními. Zajímavý údaj je také tento: tramvaj jezdí průměrnou rychlostí 15 km/h (mluvím skutečně o 21. století. Pro srovnání, první parní lokomotiva George Stephensona uměla 19 km/h a utáhla tak 30 vagónů.). Dále si dovolím jen přeložit některé nadpisy z tohoto blogu: http://blog.notes.free.fr/tram:

• 18.12. 01 Už uplynul více než rok od triumfální inaugurace a tramvaj v Nancy pořád nejezdí. Nebude jezdit už nikdy?
• 1.1.02 Pořád bez tramvaje
• 11.2.02 Nejasnosti okolo tramvaje. Poruchy přetrvávají.
• 4.3.02 Stále žádné novinky o tramvaji. Jen kecy.
• 5.3.02 Co vlastně dělá tramvajka, když nejezdí?
• 12.3.02 ONA zítra pojede! Možná …
• 13.3.02 Zázrak …. jezdí!
• 19.3.02 Jezdí .. a líbí se.
• 4.4.02 Ještě jezdí .. ale pořád se o ní debatuje.
• 5.4.02 Když teď jezdí, otevírají se nové otázky, jako třeba: kdo to zaplatí?
• 11.7.02 Tramvaj jezdí … když zrovna není stávka.
• 1.9.02 Opotřebení koleje je “nenormální” a vyžaduje nečekané další práce.
• 19.11.02 Dvě tramvaje vykolejily, na téměř stejném místě: zranění a lidé modří strachy. Řidiči požadují odchod do důchodu. Jak se říká v Shadocks: “Když neexistuje řešení, neexistuje ani problém”.
• 25.11.02 Jeden den tramvaj jezdila … před dopravní stávkou.
• 28.11.02 Na druhé tramvajové lince … už nebude jezdit tramvaj!
• 4.12.02 Aby se zlepšilo vedení tramvaje, je potřeba zesílit vodící systém. Když se zesílí vodící systém, koleje budou více ničené. Když se zesílí koleje, bude se více ničit naváděcí systém. atd. atd. atd.
• 7.5.03 Doprava v Nancy je probíraná ve vládě.
• 8.5.03 Šéfa tramvaje vyhodili.
• 13.5.03 Pořád stávka. A pořád žádný nový ředitel.
• 10.6.03 Tramvaj zase vykolejila.
• 12.6.04 Tramvajová doprava přerušená až do odvolání. Místo tramvaje jezdí autobusy.

Blog pokračuje dál a dál, ale já myslím, že to snad stačí. Můj táta, architekt, když vidí nějaké podivuhodné architektonické dílo, říká: “To nemohl vymyslet jeden. Jeden člověk nemůže být tak blbej. To museli být dva!”.

Ale jedna věc je jistá: v Nancy není nuda!

Pohádka má končit dobře a tato dobře končí: rajčátka za ty dva týdny báječně dozrála.

Jací jsou Francouzi? Co mají nejraději? Pokud jste ve Francii nežili a znáte ji jen z knih, filmů a krátkých dovolených, odpovíte asi takto: jsou to pohodáři, kteří rádi dobře jí a pijí výborné víno, jsou příjemní a otevření, umějí si dělat ze sebe legraci. Ze zeměpisu neví zcela nic, nemluví žádným jazykem kromě francouzštiny a jsou na to velmi hrdí. Znalci filmů o Angelice a třech mušketýrech pak dodají, že jsou galantní milenci.

Ne že by to nebyla částečně pravda, ale nevystihuje to základní povahový rys tohoto nešťastného národa. Nade všechny Angeliky milují Francouzi schůze a úřadování.

Učebnice francouzštiny pro samouky připravuje nebohé studenty na život větami typu “Elle lave le chat” = “Ona koupe kočku” nebo “Il parle beaucoup mais il travaille peu” = “Hovoří hodně ale pracuje málo” (tato je věta užitečná, ale budete ji potřebovat až později). Ovšem dvě základní slovíčka, který musí každý bloud, hodlající se usadit ve Francii, bezpodmínečně znát, a která v učebnicích chybí, jsou:

1) dossier = speciální slovo nemající přesný ekvivalent, něco jako fascikl či svazek papírů. Nadále budu používat prostě dossier.

2) réunion = schůze.

Přidám několik frází, se kterými přijdete mnohokrát do styku a které by měly tvořit první lekci každé seriózní francouzské učebnice:

Monsieur, il faut rédiger le dossier soigneusement ! – Pane, musíte pečlivě vypracovat dossier !

Monsieur, votre dossier n’est pas complet ! – Pane, Váš dossier není úplný !

Monsieur, votre dossier est mal redigé ! – Pane, Váš dossier je špatně zpracovaný !

Monsieur, votre dossier est arrivé après la date limite. Vous pouvez l’envoyer de nouveau l’année prochaine. – Pane, Váš dossier dorazil až po deadlinu. Můžete ho poslat znovu za rok.

La réunion est très importante. – Schůze je velmi důležitá.

Il faut participer aux tous les treize réunions cette semaine. – Je nutné se tento týden zúčastnit všech třinácti schůzí.

A na závěr si často povzdechneme s Karlem Krylem:

Cette réunion ne serait pas courte. – Tato schůze nebude krátká.

Jestli mi nevěříte, tak se zamyslete nad tím, jestli je normální pojmenovat krásný ostrov v Indickém oceánu … Schůze. To proto, aby se o dovolené necítili tak vykořenění.

Teď je ovšem BéPéčko na nemocenské, nevychází z bytu a do supermarketu jsem zajít musel. Rejdím vozíkem, vidím různé dobroty, které jsou u BéPéčka v nemilosti a které jsem tedy už několik let nejedl … něco si koupím ! Lup, už mám v košíku 2 Vitacity, kokosový kmen, pepermintový likér, blátivý sýr, jen můj oblíbený socialistický “losos drcený nepravý” jsem nenašel. Najednou jsem uviděl – představte si – puding. Ten jsem také neměl již dlouho. Bépéčko nejí sladký, v rámci své povahy si mlsá pochoutky kyselé a žlučovité.

Po návratu jsem tajemně oznámil rodině, že připravím po večeři sladkou tečku. Všichni pobledli. RS2 hned vzpomínala, jak ji bolelo bříško po mých palačinkách. Po některých předchozích kuchařských zkušenostech jsem si říkal, že tentokrát se budu držet návodu. Když jsem ale vysypal pytlík pudingu do misky, kde se měl smíchat s cukrem a mlíkem, zdála se mi ta kupka směšně malá. Šlompáci u Nestlé mi učitě odsypali málo, puding mi neztuhne a budu pro smích, říkám si a sypu radši i druhý pytlík. Je ho stejně málo jako toho prvního. No, společně snad pytlíci zafungují. Bépéčko nervózně obcházelo kuchyní a zdůrazňovalo, že všechny škody budu uklízet já a že ona to rozhodně jíst nebude. Přidala nějaké rady, jako například, že nemám mlíko ohřívat moc rychle, jinak se připálí. “Připálená kapalina?”, zasmál jsem se srdečně, neb jsem fyzik. Abych Bépéčku udělal radost, pustil jsem tedy plotýnku jen na trojku a strávil s vlažným mlékem zadumanou půlhodinku. Pak mě už takové vaření přestalo bavit a dovedl jsem mlíko k varu rychlostí číslo 6. Něco teda smrdělo, ale přikládal jsem to spíš tomu mlíku, co mi uteklo za sporák, než maximálně nepravděpodobné možnosti, že by se skutečně mohlo mlíko připálit ke kastrólu.

Návod vyžadoval, abych do převařeného mléka nyní nalil puding s cukrem, rozmíchaný v malém množství mléka chladného. Učinil jsem vše, jak požadováno. Směs se měla znovu přivést k varu a to za stálého míchání. Míchal jsem a míchal a zkoušel přitom seškrábat ze dna hrnce jakousi divnou vrstvu, která tam dříve nebyla. Puding mne potěšil, protože velmi rychle tuhnul – asi by býval skutečně stačil jen jeden sáček. Než začal vařit, byla z něj téměř tuhá hmota. Nevím, jestli jste někdy viděli vřít kapalinu s vysokou viskozitou. Úplně mne to fascinovalo. Již ztuhlý povrch se v jednou místě začal chvět a nafukovat, a pak najednou explodoval, vyvrhujíce žhavé pudingové magma z útrob hrnce na sporák, stěny a neopatrné osoby v blízkosti. Andrea chtěla hrnec rychle odstavit ze sporáku a musel jsem jí v tom fyzicky zabránit a ukázat návod, který říkal, že puding má vřít nejméně minutu.

Po minutě jsem za cenu puchýřků způsobených malými pudingovými Etnami hrnec stáhnul ze sporáku a dal vychladit, zase přesně podle návodu. Než jsem odškrábal pudingové stalaktity z kuchyně, pochoutka zchladla a mohl jsem servírovat. Zažil jsem ovšem zklamání, když Jirka i Ondra prohlásili, že jim připálený beton nechutná a že si ho můžu sníst sám.